Sám sobě trenérem díl šestý

Sám sobě trenérem

díl 6

Čtenář si jistě již z pouhého výčtu typických pozic uvědomil, o jak rozsáhlou oblast jde. Avšak ani prostudováním příkladů všech vyjmenovaných typických pozic jsme zdaleka nevyčerpali problémy strategie ve střední hře.

Další okruh otázek je spojen s metodami šachového boje. Jimi se budeme, byť v nejstručnější podobě, zabývat v dnešním pokračování.

Všichni víme z vlastní praxe, že ani po sebelépe zahraném zahájení partie zpravidla nekončí. Dostáváme pozice, které hodnotíme sečtením celé řady faktorů. Výsledkem je pak konstatování, že naše pozice je lepší, horší nebo vyrovnaná. V důsledku toho jsme víceméně nuceni uplatnit odpovídající metodu šachového boje jako útok, obranu či manévrování.

Je přirozené, že nejpřitažlivější metodou je útok. Zpravidla jim rozumíme útok na krále a při něm rozlišujeme:

a) útok na krále ve středu šachovnice

b) útok na krátkou rochádu

c) útok na krále při různostranných rochádách

d) útok na dámském křídle

Průběh útoku můžeme dělit na fáze (stádia), jako vývin figur a boj o iniciativu, zmocnění se iniciativy a vlastní provedení útoku. Útok z jiného pohledu můžeme chápat jako dlouhodobou iniciativu, při které každým tahem zesilujeme působnost vlastních figur a naopak omezujeme figury soupeře. Úspěšné vedení útoku vyžaduje mimo jiné taktickou vyspělost, rozhodnost i ochotu obětovat případně materiál.

Ukážeme si alespoň dva příklady útoku na krále:

Wade – Uhlmann, olympiáda 1968

Bílý má náskok ve vývinu, čehož může využít k okamžitému útoku na soupeřova krále v centru. Nemůže váhat, neboť po 1.-g6 by si černý upevnil královské postavení. 1.f5 exf5 2.e6 fxe6 3.Dg3 Kf7 4.Jf4 Kg8 5.Jg6 Jb3 6.Jxh8 Jxc1 (k samostatnému rozboru doporučujeme pozice vznikající po 6.-Jxa1 7.Je5 Sd6 nebo 7.-Se8) 7.Vaxc1 Kxh8 8.Je5 Se8 9.Vc7 h4 10.Df4 g5 11.Jg6+ Kg8 12.De5 Sxg6 13.Dxe6+ Kh8 14.Vxb7 a bílý vyhrál

Konstatovali jsme již, že naprostá většina šachistů raději útočí. Je to ostatně přirozené, neboť bez aktivity nelze vítězit. A navíc útočit je snazší než bránit. Chyba v útoku vede zpravidla ke ztrátě výhody či iniciativy. Chyba v obraně obvykle ke ztrátě bodu. Častokrát se dostáváme do role obránců, proto musíme znát základní zásady správné obrany.

Obecně dělíme obranu na pasivní a aktivní. Při pasivní obraně se omezujeme na odrážení hrozeb soupeře bez protihry. Při aktivní obraně, která je bezesporu efektivnější, využíváme následujících forem:

a) taktické protiúdery

b) vrácením nebo obětováním materiálu získat protihru

c) protiútok jako aktivní forma obrany

d) zjednodušení pozice a přechod do koncovky

K obraně patří i preventivní obrana (profylaxe), např. opevnění slabých bodů, evakuace ohroženého krále apod.

Čigorin + konzultanti – Steinitz + konzultanti, Havana 1889

Na první pohled je zřejmé, že bílý se musí bránit. Černý hrozí postupem pěšce g4-g3 získat rozhodující převahu a bílý se cítí povinován bránit tomuto záměru. 1.h3? (Přirozeně vypadající tah, který ihned prohrává. Jednou ze základních zásad obrany je netáhnout pěšci, neí-li to vynuceno. Správné bylo 1.Kh1!) 1.-g4! 2.hxg4 h5! 3.g5 Vxg5 4.Kh2 Vh4+ 5.Kg1 Df4 6.Vfe1 Vxg2! 0-1

Keres – Smyslov, Curych 1953

Učiněným tahem (Vc3-h3) obětuje bílý celou věž. Smyslov se po partii přiznal: „Dlouho jsem přemýšlel. Moc se mně chtělo vzít nabízenou věž, tím více, že jsem neviděl, jak bílý může vyhrát. A navíc již příštím tahem padá pěšec h7!“ Nakonec se rozhodl intuitivně a správně. 1.-dxc4!? 2.Vxh7?! c3! 3.Dc1 Dxd4 4.Dh6 Vfd8 5.Sc1 Sg7 6.Dg5 Df6 7.Dg4 c2 8.Se2 Vd4! 9.f4 Vd1+ 10.Sxd1 Dd4+ a bílý se vzdal

Minimální množství příkladů hlavních metod šachového boje nemůže být ničím jiným, než návodem. K hlubšímu pochopení je třeba si přehrát desítky partií vynikajících velmistrů.

O další metodě alespoň slovem. Lavírování představuje určitou formu iniciativy. Využíváme je, nelze-li určitou převahu získat či uplatnit přímočaře. Historicky začal s lavírováním Tarrasch. Nazýval je „hrou kočky a myší“. Skutečným mistrem lavírování byl Nimcovič.

Manévrování je v mnohém podobné lavírování. Je-li lavírování dlouhodobé a týká se většiny figur na šachovnici, pak manévrování je přemístění jedné nebo několika figur, podřízené strategickému cíli. Manévry figur mohou být vynucené nebo jen provokují vytvoření slabiny, přesun soupeřových figur apod. Manévrování a lavírování je často jedinou možností, jak ve vyrovnaných pozicích usilovat o vítězství.

(Výňatek: Československý šach 05/1987, Evžen Gonsior)

Redigoval: Tomáš Trejbal – trenér 2. třídy ŠSČR