Sám sobě trenérem díl sedmý

Připomeneme-li si v úvodu naznačené dělení partie na tři části (zahájení, střední hru a koncovku), pak nezbývá než konstatovat, že jsme se dosud vypořádali jen s jedinou z nich. Zbývá nám si říci, jak studovat zahájení a koncovku. Čemu dát přednost? Kdybychom dali na názor mnoha mladých hráčů, ale i většiny šachistů nižších výkonnostních tříd, byla by odpověď jednoznačná. A to ve prospěch zahájení.

My však musíme dát přednost koncovkám. Proč vlastně a proč tak jednoznačně? Capablanca napsal v roce 1921: „Kdybych hrál koncovky slabě, skončila by partie pravděpodobně nerozhodně a moje předcházející úsilí přišlo nazmar. S tím se setkáváme u velkého množství šachistů – jsou slabí ve znalostech končících her. Často i šachoví mistři nečiní výjimku.“

Ne náhodou byli bývalí mistři světa Steinitz, Lasker, Capablanca, Alechin, Botvinnik, Smyslov, Fischer silní i v koncovce. Rovněž Karpov i Kasparov hrají tuto část partie virtuózně.

Vraťme se ještě jednou ke Capablancovi. Krátce před svou smrtí (1942) se ve svých rozhlasových přednáškách vrátil k významu koncovek těmito slovy. „Můj přítel věnoval studiu zahájení mnoho času a energie. Velmi často se mě ptal na názor o té či oné variantě a k jeho velkému údivu jsem skoro vždy odpovídal: „Neznám ji.“ A doporučil mu, aby nechal varianty a zahájení v klidu a věnoval se celý čas koncovkám. Určitě to přinese do budoucna větší užitek.“ Capablancův přítel bral tuto radu shovívavě, neuposlechl a žádného pokroku nedosáhl. Koncovky jsou těžké, zajímavé i krásné.

Jejich obtížnost dokumentují dva následující příklady:

Bogoljubov – Thomas, Hastings 1922

V pozici diagramu zkusil bílý 1.Kc5 (nyní mohl černý okamžitě remizovat 1.-Kd8! 2.Kb5 a2!) Thomas však zahrál 1.-a2?, což mělo prohrát. Následovalo 2.c7 Va5+ 3.Kb6 Va6+! 4.Kc5 Va5+ 5.Kc6 Va6+ 6.Kd5 Va5+ 7.Ke6 Va6+ a nyní nabídl Bogoljubovi remízu, která byla přirozeně přijata. Pozice je však vyhraná! Po 8.Kd5 Va5+ 9.Kc4 Va4+ 10. Kb3 Va3+ 11.Kc2! Vc3+ 12.Kb2 vezme bílý pěšce a2 a vrátí se k vlastnímu zpátky.

Schlage – Ahues, Berlín 1921

Známý a poučný příklad, ve kterém bílý na tahu mohl vyhrát tahy 1.Ke6 Kc3 2.Kd5 Kd3 3.Kc6 Kc4 4.Kb7 atd. Zahrál však 1.Ke7? a po 1.-Kc3 2.Kd6 Kd4 3.Kc6 Ke5 4.Kb7 Kd6 5.Kxa7 Kc7 skončila partie nerozhodně. Kolik úsili vynaložili v obou případech bílí, aby svoji výhodu, výsledek mnohahodinového úsilí, proměnili ve vítězství! Nepodařilo se – zabránila tomu nepřesnost v koncovce. Podobně zklamání zažívá znovu a znovu většina z těch, kdož nevěnují studiu koncovek dostatečnou pozornost.

Význam znalosti koncovek je v tom, že umožňuje hráči rozpoznat, zda vznikající či vzniklá koncovka je vyhraná nebo remis a ukázat mu přesnou cestu k realizaci výhody nebo obraně. Koncovka prohlubuje cit hráče pro působnost jednotlivých figur a učí jej daleko vidět a počítat. Dobrá znalost koncovek vede k dobré technice hry.

Další příklad podtrhuje význam plánovité hry i v koncovce.

Znosko-Borovskij – Alechin, Paříž 1933

První pohled na šachovnici vyvolává dojem, že jde o „tupou“ remízovou pozici. A naprostá většina hráčů by smír okamžitě podepsala. Dejme však slovo Alechinovi: „Hra v této koncovce není zdaleka tak jednoduchá, jak se zdá. Plán černého, který se podaří plně realizovat spočívá:

a) ve výměně jednoho páru věží

b) v převodu krále na e6, kde brání bílé věži proniknout na d7

c) v tlaku věže po sloupci g a postupu pěšce h s cílem otevřít sloupec h

d) v přikování bílého krále, případně střelce k obraně polí h1 a h2

e) v postupu pěšce a i b opět s cílem otevřít sloupce na dámském křídle

f) v proniknutí černé věže na první nebo druhou řadu přes dámské křídlo

Kdyby bílý od začátku připustil nebezpečí prohry, mohl při pozorné hře partii zachránit. Stalo se však, že černý hrál podle stanoveného plánu a bílý s přesvědčením, že partie beztak skončí remízou“

Podívejme se nyní na poučný průběh koncovky:

1.Sh6 Vfd8 2.Kf1? (po správném 2.f4 se nemá bílý čeho obávat) 2.-f5 3.Vxd8+ Vxd8 4.g3 Kf7 5.Se3 h5 6.Ke2 Ke6 7.Vd1 Vg8! (důsledně realizuje plán) 8.f3 h4 9.Sf2 hxg3 10.hxg3 Vh8 11.Sg1 Sd6 12.Kf1 Vg8 13.Sf2 (po vytvoření slabiny zahájí černý postup pěšců na dámském křídle) 13.-b5 14.b3? (lépe bylo pasivně vyčkat, než vytvářet slabiny) 14.-a5 15.Kg2 a4 16.Vd2 axb3 17.axb3 Va8 18.c4 Va3! 19.c5 Se7 20.Vb2 b4 21.g4 (bílý pochopiv, že partie je prohraná, hledá protišance; je však pozdě) 21.-f4 22.Kf1 Va1+ 23.Ke2 Vc1 24.Va2 Vc3 25.Va7 Kd7 26.Vb7 Vxb3 27.Vb8 Vb2+ 28.Kf1 b3 29.Kg1 Kc6 30.Kf1 Kd5 31.Vb7 e4! (Alechin volí nejrychlejší a nejdůraznější cestu k výhře.) 32.fxe4 Kxe4 33.Vxc7 Kf3 34.Vxe7 Vxf2+ 35.Ke1 b2 36.Vb7 Vc2 37.c6 Kg3 38.c7 f3 39.Kd1 Vxc7 40.Vxb2 f2 a bílý se vzdal

Za pozornost stojí významná role centralizovaného černého krále. Jistě se shodneme v názoru, že i „tupé“ remízové pozice mohou vést k zajímavé hře.

Kdybychom shrnuli základní úkoly koncovek, pak je spatřujeme:

1) v realizaci materiální nebo poziční převahy

2) v úsilí výhodu soupeře neutralizovat či bránit mu v její realizaci

3) v možnosti usilovat o vítězství i ve vyrovnaných pozicích právě díky dobré technice hry a lepší znalosti koncovek

Chceme-li se sami pustit do studia koncovek, musíme si náročný a rozsáhlý úkol nějak racionalizovat. Vyjdeme přitom ze základního dělení končících her. Nemáme přitom na mysli dělení na koncovky pěšcové, věžové, dámské atd.

Pro naše účely si koncovky rozdělíme do dvou základních skupin. V prvé má jedna strana velikou převahu, dostatečnou k matovému vedení. Ve druhé skupině, převažující, jsou koncovky, v nichž nelze danými prostředky mat vynutit. Proto se úsilí silnější strany zpravidla soustřeďuje na proměnu pěšce v dámu. Proměna pěšce je základním strategickým cílem těchto koncovek. Zjednodušeně bychom mohli tyto skupiny nazvat koncovky technické a ostatní.

(Výňatek: Československý šach 06/1987, Evžen Gonsior)

Redigoval: Tomáš Trejbal – trenér 2. třídy ŠSČR